Kubáňští kozáci

Členové KVH Osten Brno se mimo druhé světové války, zajímají i o události velké války, zejména o východní frontu. Kromě legií na Rusi jsme v roce 2016 založili novou pěší jednotku Kubáňských kozáků (1914-1918).

kozáci vlajkaNaše jednotka ztvárňuje Vlčí divizi Andreje Grigorjeviče Škury. Za první světové války to byla v podstatě partyzánská jednotka ,která působila za nepřátelskými liniemi (rakousko-uherské a německé armády). Po roce 1917 se účastnila i proti bolševickému povstání na straně tzv. bílé armády.

Problematika kozáctva je velmi obsáhlé a široké téma, kvůli pestrosti a různorodosti národů kozáků. Nicméně se Vám v tomhle článku pokusím alespoň nastínit něco málo o tomto bojovném národě.
Slovo kozák je turkotatarského původu a objevuje se hlavně ve tvarech kazak nebo kozak. Překlad tohohle slova má několik významů, nejčastěji se uvádí jako válečný jezdec, nomád, pohraničník nebo také svobodní lidé (nezávislí).

Obsah

Historie
Území Kubáňských kozáků se rozkládá mezi Černým a Azovským mořem. Nicméně nebylo tomu vždycky, původní Ukrajinské kozácké vojsko se sídlem na Záporožské Siči ,na řece Dněpr , bylo po ztrátě samostatnosti v roce 1775 přesunuto z rozhodnutí Kateřiny II.(1792) na novou rusko-tureckou hranici na řece Kubáni. Další expanze na jih, na úkor Turecka mělo za následek posunutí hranice až k Černému moři, kde vzniklo tzv. Černomořské kozácké vojsko. Později přejmenované na Kubaňské (1860).
V nové oblasti bylo změněno původní oblékání tureckého stylu a kozáci zde začali nosit dnes už pro kozáky charakteristickou čerkesku s ozdobnými gazyrji (nádobky na střelný prach) a také jako výzbroj začali používat kinžál se šaškou původem z Kavkazu.

Oblečení Kozáků
Hlavní částí oděvu kavkazských kozáků byla čerkeska, blůza tkaná z vlny, od pasu volně splývající pod kolena, s límcem nebo bez límce, s širokými rukávy a vpředu zapínaná řadou malých knoflíků; na hrudníku je umístěno 2×9 pouzder pro prachovnice (gazyrja), obvykle ze stříbra a s ornamentem. Čerkeska je přepásaná úzkým opaskem s kovovými ozdobami a přívěsky. Pod čerkesku byl oblékán bešmet, kopírující tvarem čerkesku, ale vždy se stojatým límcem.
Letní byl z lehké tkaniny, zimní podšívaný vatou nebo srstí. V zimě se oblékal dlouhý kožich, srstí dovnitř. Kalhoty se zasunovaly do vysokých jezdeckých bot, původně s měkkou podrážkou. Ostruhy se na Kavkaze neujaly.
kozáci-hadryHlavu pokrývala kožešinová čepice šapka různých tvarů a barev, někdy s barevným dýnkem ozdobeným pásky nebo nášivkou. Kubáňské vojsko nosilo menší kubáňku, obvykle z černého perziánu. Na Kavkaze se běžně používal plstěný klobouk se širokou střechou jako celoroční ochrana. Pokrývka hlavy byla na Kavkaze nejzávažnější částí oděvu a nesnímala se ani při vstupu do místnosti. Vážou se k ní lidová pořekadla: Jestliže je hlava celá, patří na ni čepice. Čepice se nenosí pro teplo, ale pro čest. Nemáš-li se s kým poradit, poraď se s čepicí. 3 Název tureckého původu papacha se na Kavkaze nepoužíval. Od horalů z Kavkazu převzali kozáci burku, pláštěnku zakrývající celou postavu, buď trojúhelníkového tvaru nebo s vystouplými rameny, volně přehozenou nebo svázanou u krku tkanicí, obvykle s ozdobami. Sloužila hlavně jako účelný plášť pro jezdce, neboť umožňovala volnost pohybu. Burka původně sloužila pastýřům (čaban) stád dobytka a hlavně koní, která se trvale pásla na velkých prostorách. Plnila funkci přikrývky i pláště nebo byla upevněna na zadní části sedla. Do dlouhého typu se vyvinula až na konci 19. století. Vyráběna byla z hrubé srsti, hlavně se cenila srst velbloudí pro lehkost a skladnost.
Zvlášť užívanou a okrasnou částí oděvu byl bašlyk, krátká pláštěnka s kapucí, nošená přes ramena a na hrudi volně sepnutá sponou na tkanici. V létě se nosila přehozená a v zimě sloužila k zabalení hlavy a krku přes kožešinovou čepici. Kozák mimo službu byl rolník nebo pastevec, a to ovlivňovalo jeho pracovní oblek. Byl prostý a často se v něm, soudě podle dobových fotografií, objevují části vojenské uniformy. Tak jak se lišil svou uspořádaností kozácký chutor nebo stanice od ruské vsi, tak se odlišoval kozák ve svém pracovním obleku od ruského venkovana.

Kozácká vojska v první světové válce
Organizovaná byla následovně:

1. Vojsko Donské s hlavním městem Novočerkassk
2. Vojsko Kubáňské, Jekatěrinodar
3. Vojsko Těrské, Vladikavkaz
4. Vojsko Astrachaňské, Astrachaň
5. Vojsko Orenburské, Orenburg
7. Vojsko Sibiřské, Omsk
8. Vojsko Semirečské, Věrnyj
9. Vojsko Zabajkalské, Čita
10. Vojsko Amurské, Blagoveščensk
11. Vojsko Ussurijské, Vladivostok
12. Vojsko generálgubernie Irkutsk a Jenisej v asijské části Ruska.

Vojska odeslala do válečných akcí tyto pluky první výzvy: 3
gardové, 17 donských, 6 orenburských, 3 uralské, 11 kubáňských, 4
zabajkalské, 4 těrské, 3 sibiřské, 1 astrachaňský, 1 semirečský a
1 amurský, celkem 54 pluků. Každý pluk měl mít 6 setnin a kulometnou četu. Kromě toho dala vojska ruské armádě samostatné jízdní eskadrony, sotně, a kozáckou pěchotu z Kubáně, plastuny. Z uvedených útvarů byly jen zčásti organizovány kozácké divize a brigády – s vyššími kozáckými útvary se v mírové organizaci nepočítalo. Doplněním o záložníky bylo pak pro polní službu postaveno 9 kozáckých divizí druhé výzvy a další dvě divize třetí výzvy.
Kozácký pluk byl obvykle včleněn do ruské divize jako lehká jízda a používán pro účely bojového průzkumu. Kromě toho měly pluky také svou kozáckou dělostřeleckou baterii a někdy i ženijní setninu. Byla to organizace zastaralá a kritizovaná mladými důstojníky v generálním štábu. Později se ve válce také málo osvědčila. To však byl obecný problém Ruské carské armády a ne vysloveně kozácký. Kvalita výzbroje neodpovídala požadavkům války roku 1914. Přes svou zastaralost zřejmě vyhovovala představám tehdejšího ministra války generála Vladimíra Alexandroviče Suchomlinova.1
Do války vstoupilo celkem 221 000 kozáků, z toho 195 000 v polních útvarech. I s povolanými záložníky se účastnilo bojů celkem 363 000 kozáků. Třetina z nich patřila vojsku Donskému.
Počty kozáků byly tradičně udávány jako počet šavlí (šaška) pro jezdectvo a bodáků (štyk) pro pěchotu. Šavle na začátku války převládaly a na konci občanské války byly v převaze bodáky. To odpovídalo změnám na bojištích a vynutily si je automatické zbraně. Během světové války a po ní občanské války ztratila kozácká populace polovinu svého mužského obyvatelstva. Na bojových akcích jízdních útvarů se kozáci podíleli tak, jak byli vycvičeni, pouze v prvních měsících války. Nemohli obstát při střetnutích s německými hulány, protože ruská armáda odebírala pro armádní jízdu z kozáckých hřebčínů těžší koně. Tento stav však trval krátce. Jakmile válka dostala charakter zákopové války, jízdní útvary byly vyřazeny na obou stranách fronty. Pro jízdu pak nebylo místo ani v týlu fronty, protože ve válkou zpustošeném frontovém pásmu nebyl dostatek krmiva pro velké počty koní. Jízda se začala znovu uplatňovat až v roce 1917, ale i potom bylo její užití omezené pro složitost a zranitelnost dopravy jízdního útvaru železničním transportem. Tento faktor rozhodoval během revolučního roku 1917 několikrát a rozhodl také ve prospěch bolševiků v Říjnové revoluci.
Po celou dobu války od roku 1914 do roku 1917 sloužilo kozáctvo věrně ruskému státu. Kromě služby na frontě bylo zneužíváno i jako policejní jednotky. Není znám případ, že by se do Únorové revoluce roku 1917 proti tomuto využití vzbouřilo.

 

Andrej Grigorjevič Škuro

kozáci-škuroKozácký ataman a generálporučík dobrovolnické armády A. G. Škuro se narodil 19. ledna 1887 v Jekatěrinodaru (dnes Krasnodar) a byl popraven 17. ledna 1947 v Moskvě.

Andrej Škuro se narodil do kozácké rodiny v Kubáni, ale v jeho žilách kolovala také divoká kavkazská krev. V roce 1907 dokončil Nikolajevskou jezdeckou školu a byl zařazen do kubáňského vojska. Za první světové války sloužil jako důstojník nepravidelného oddílu, s kterým často pronikal na nepřátelské území a působil na něm zmatek. Pro svou statečnost a úspěchy byl velmi často povyšován a válku proto ukončil jako plukovník. Ihned po bolševické revoluci se zapojil do povstaleckého hnutí a verboval na Kavkaze dobrovolníky do své jednotky. kozaci-fotoVytvořil tzv. Vlčí brigádu, s níž se brzy stal postrachem Rudé armády. Poté co byli povstalci zařazeni do Bílé armády, dostal Škuro celou divizi a později dokonce jízdní sbor. Od samého začátku měl však spory s nadřízenými. Ti totiž většinou dříve pobývali na carském dvoře a tak se jim příliš nezamlouval Škurův divoký způsob velení i života. Z jednoho pramene jsem se doslechl, že na začátku povstání přepadl se svou jednotkou ples šlechty a přítomné okradl o šperky, zlato a peníze. Kromě neustálých bojů byly jeho hlavním zájmem ženy, alkohol a jízda na koni, ve které vynikal i mezi kozáky. Přes toto všechno byl však velmi ceněn pro svou osobní statečnost, kvůli které byl mnohokrát zraněn, bystrý úsudek a extrémní mazanost, díky které on i jeho jednotka málokdy utrpěli porážku. S tím však souvisela další věc: Škuro totiž na své okolí i nadřízené působil velmi nedbalým a lehkomyslným dojmem, rozkazy ze štábu velitele armády dodržoval obvykle pouze zhruba a to ještě tehdy, když to situace vyžadovala. Vše mu vycházelo až do doby, než byla armáda reorganizována pod velením P. N. Wrangela, kdy bylo Škurovi nabídnuto pouze podřadné místo, což hrdý kozácký velitel nemohl přijmout. Později dával bývalým carským generálům za vinu, že nerespektovali své kozácké podřízené a tím napomohli k porážce kontrarevoluce. Té však napomohla i naprosto nedostatečná pomoc od Dohodových mocností, i když Škuro obdržel od britské mise britský Řád lázně (Order of the Bath), starobylé anglické vyznamenání. Názory na Škurovo vedení války se značně různí. Sovětští historici Škura s oblibou líčí jako nejkrutějšího z kozáckých velitelů. On sám však tvrdil, že nenechával střílet zajaté Rudé komisaři, i když to tehdy bylo zvykem. Jednou také údajně zachránil prapor Rudé armády, složených z Židů před hromadnou popravou. Na rozdíl od jiných velitelů Bílé armády vystupoval i proti pogromům na Židy.

Po vyhazovu z armády odešel Škuro do emigrace. Nejvíce žil ve Francii a v Jugoslávii. Většinu času však trávil cestováním po Evropě, protože se spolu s několika spolubojovníky snadno uchytil jako krasojezdec u cirkusu. Ve volném čase popíjel a nadále vyvíjel protisovětskou činnost. Už v roce 1921 vydal své paměti. Nová šance mu svitla s počátkem války Německa a SSSR. Škuro sice nebyl z Němců nadšený, ale zdáli se mu podstatně sympatičtější než komunisté. Jeho hlavním úkolem se stala propagandistická činnost, verboval zajaté kozáky do protisovětských oddílů. Všude kde se objevil, tam vzbudil velký ohlas, protože mezi kozáky byl nadále žijící legendou. Velmi rád vyprávěl buď historky z vlastního života nebo přisprostlé příběhy, které, jak se vyjádřil pamětník „začínaly na pupku a končily v kolenou“. Po založení kozácké divize v ní působil jako jeden z velitelů, měl na starosti záložní oddíly 1. kozácké divize, se kterou poté prodělal mnoho těžkých a vítězných bojů s Titovými partyzány. Mimochodem, Tito byl také držitelem Řádu lázně.

Konec války ho zastihl jako generála Kozáckého stanu, byl jedním z vůdců v internačním táboře v Peggetzu. Po oklamání kozáků je velmi známá jeho příhoda, kdy si strhl z hrudi výše jmenovaný britský řád, plivl na něj a hodil ho britskému důstojníkovi pod nohy. Škuro byl se svými kolegy generály odvezen do věznice Lubjanka, kde byl po vykonstruovaném procesu 17. ledna 1947 popraven oběšením.

Tím skončil život jednoho z největších nepřátel bolševiků za občanské války, velkého vojáka, dobrodruha a jednoho z posledních opravdových kozáků Andreje Grigorjeviče Škura.

Zdroje informací
STANISLAV A. AUSKY [KOZÁCI] (citace ze strany 39-40 ,74-75-76.) nakladatelství Academia Praha [1999]
pygmy-wars.50megs.com
en.wikipedia.org/wiki/Andrei_Shkuro

Naše fotogalerie

Kubáňští kozáci naše fotogalerie